F*** you, I´m Millwall!

Nevyhnete se tomu. Padá to na vás ze všech mainstreamových médií. Tu či onde zaútočí banda šílenců, zfanatizovaných hovad a povraždí několik lidí a média to důkladně rozmažou. A já jsem si najednou uvědomil, jak zoufale nepřipraveni jsme na podobné kritické situace. Nejsem věřící v klasickém slova smyslu, ale hluboce se mě dotkla vražda faráře ve francouzském kostele. Není to tak dlouho, co fanatik zaútočil kladivem na policejní hlídku v Paříži u Notre Dame. Hlídka ho na místě zlikvidovala, ale přesto, v nastalém zmatku policie nechala sedět desítky nevinných nezúčastněných osob v katedrále s rukama nad hlavou. V chrámu Páně, kdysi místě azylu a útočiště. Jak stádo ovcí nebo tlupu trestanců. A co máte dělat? Čekat až to zase někde bouchne? A co pak? Kdo mi pomůže a ochrání mě a moje blízké?

Když bylo vloni (?) vyhlášeno zvýšené nebezpečí a Prahou chodily společné hlídky AČR a Policie ČR, ozbrojené útočnými puškami, všiml jsem si, že na dobré polovině z nových Brenů byly čočky kolimátoru či zaměřovacích dalekohledů pečlivě zakryté krytkami. No, chlapci možná nejsou úplně vycvičení, armáda asi trochu zaspala, říkal jsem si. Ale ve spojení s útočnou puškou v jejich rukách jsem už neměl ten kýžený pocit zvýšené bezpečnosti. Spíš naopak. Není to tak dlouho, 12. 6., co jsem šel po Václavském náměstí a v průchodu do Františkánské zahrady jsem potkal policejní hlídku, v zásahových čerňácích v plné zbroji a s hecklery MP 5 na prsou. Jeden z nich držel samopal za pistolovou rukojeť a prst měl na spoušti. Jen zmáčknout. Zbraň viditelně nikam nemířila, prostě ji nesl. Oba policisté také nikam nespěchali, jen prostě někam šli. Asi jsem na ten prst koukal dost vyjeveně a upřeně. Policista si mého pohledu všiml a úředním hlasem mi dal pokyn: „Nečum.“ Druhý policista, také v čerňácích, ho uklidnil: „Vys..r se na něj.“ Byl jsem čistě oblečen, střízliv, bylo vedro a měl jsem povolenou vázanku, ale proč mi ten první policista tykal, nemám potuchu. Asi ve svých 55 letech vypadám jako smrkáč. To vědomí potěšilo. Pokud to tedy byl policista, vždyť hecklery mívaly zásahové jednotky, tedy muži, u kterých bych čekal jinou úroveň vycvičenosti zacházení se zbraní. Upřímně řečeno, ani tady jsem neměl pocit nějaké zvýšené bezpečnosti. Spíš naopak.
Není to tak dlouho, co jsem při vyjížďce na kole narazil na havarovaného motocyklistu. Byl to cizinec, měl zlomenou nohu a asi i nějaká žebra. Jeho kamarádi stáli vedle a koukali, jak zraněný leží na vozovce. Byli v šoku, což chápu. Zavolal jsem záchranku: 155 – zachrání tě hned. To si pamatuji ještě ze základní školy. Hovořil jsem se zraněným, dořval jsem jeho kamarády, ať aspoň trochu regulují dopravu, aby nedejbože nějaké auto jedoucí kolem zraněného nepřejelo, pánové a dáma se probrali z šoku, najednou udělali zraněnému stín a dali mu napít, pod hlavu bundu. Pak přijela dopravní policie. Čekal bych, že od nás laiků převezmou regulaci a začnou se starat o zraněného, když dorazili jako první součást integrovaného záchranného systému. Omyl. Chtěli doklady od vozidla a česky se intenzivně snažili ze zraněného dostat, zda před jízdou nepožil. Marně, nerozuměl jim. Tak toho nechali, odešli ke svému opodál stojícímu vozidlu a v klidu si začali připravovat svoje papíry a chystali se k úřednímu konání. Na dotaz: Co se zraněným? jsem se dozvěděl, že pro toho přece jede záchranka, oni jsou tu kvůli něčemu jinému. Je pravda, že zraněný byl stabilizovaný a mimo nebezpečí života, ale přece jenom bych čekal trochu jiný přístup. Aspoň, že ten den se mnou nejel na kolo i dospívající potomek a netratil tak iluze.
Neříkám že všichni policisté a vojáci jsou stejní, při jiné, pro mě osobně velmi nemilé příležitosti jsem jen tiše obdivoval profesionalitu a akceschopnost obyčejných policistů z našeho místního oddělení v Praze Košířích. Vždycky se situace bude vyvíjet podle toho, na koho narazíte. Hovořím o výše popsaných zážitcích spíš proto, abych ilustroval, že když nastane situace, kdy jde z tlustých do tenkých, bude na každém z nás, zda a jak si dokážeme pomoci.

Britská policie vydala letáček, jak se chovat

Při zřídkavém případě útoku palnou nebo jinou zbraní.
UTÍKEJTE - do bezpečí. Je to lepší volba než se vzdát nebo zkoušet vyjednávat. Pokud nemáte kam utéci, pak …
SCHOVEJTE SE – Nezapomeňte vypnout u svého telefonu zvonění a vibrace. Pokud to jde, zabarikádujte se.
DEJTE ZPRÁVU – policii, jakmile to bude bezpečné na čísle (v Anglii) 999.


Ty tři tečky na konci prvního pokynu mě docela děsí. Naštěstí se vyskytli jedinci, kteří to neberou doslova. Při útoku v Londýně na London Bridge se Roy Larner do útočníků bodajících noži do návštěvníků restaurace (za výkřiků „Islám, Islám“) pustil holými pěstmi za řevu „Hajzlové, já jsem Millwallu“ (analogie českého „Já jsem Sparťan, kdo je víc“ nebo „Baník pyčo!“). Byl mnohonásobně pobodán, ale přežil. A asi zachránil několik životů tím, že zaměstnal útočníky a ostatní mohli utéct. Kritsty Bodenová, dvacetiosmiletá Australanka, se také dala do běhu. Ovšem směrem ke zraněným, kterým chtěla pomoci. Nepřežila, ubodali ji. Ale snažila se pomoci. Nevím, jak bych se zachoval já v podobné situaci. Chybí mi zoufale ze stran evropských politiků úcta a oslava podobných hrdinů. Určitě bych ji uvítal víc, než bezzubé průvody „soucitu“ pod kordonem ochranek a nic neřešící marketingové logany typu „I já jsem Charlie“. Namísto vysvětlování, jak jsou ti útočníci pomýlení a vlastně mimo hlavní proud a jak jsou v podstatě mírumilovní, jen to trochu nezvládli, bych uvítal, kdyby tenhle přístup Roye Larnera vyzdvihli jako příkladný. Ne aby se o něm mluvilo ve zprávách jako o kuriozitě. Izraelci to takhle dělají už léta. Naučili se to, protože nemají kam utéct. Jsou k tomu vychováváni, od útlého věku až po povinnou vojenskou službu. Naše dospívající generace dnes ani neumí poskytnout první pomoc. Dámy a pánové v Bruselu nám berou naše zbraně. Ty zbraně, které možná jednou (i když radši ne) můžeme potřebovat k vlastní obraně. Když dojde na lámání chleba, budeme na rozhodování a jednání vždycky sami. A pokud nebudeme vychováváni k vzájemné úctě a taky ke slušnosti a vzájemné podpoře, budeme biti. Pokud nejsme ochotni a neumíme hájit své kulturní hodnoty, pak si jich nevážíme a jako o bezcenné o ně přijdeme.

Autor: redakce
Publikováno: 29.6.2017 12:16:51
Kategorie: Právě vyšlo
Zobrazeno: 31x