Normální lidé

Média, protizbraňoví politici, EU, někteří policisté a nevědomá veřejnost bojící se díky své neznalosti. Ti všichni si představují běžného držitele zbrojního průkazu (jejž mimochodem často nazývají pas) buď jako myslivce, nebo pomatence, chtějícího si hrát na Ramba. Skutečnost, kdo vlastně jsou držitelé ZP, je v prvním případě pravdivá, ale v tom druhém naprosto odlišná.

Já jsem našel držitele ZP tam, kde by ho nikdo z nestřelecké, ale ani z té střelecké komunity pravděpodobně nehledal. Pětačtyřicetiletý podnikatel Ing. Václav Rada si s manželkou otevřel v Sušici prodejnu zdravé výživy a občerstvení. Je zaměřené hlavně na vegetariánskou, veganskou a zdravou stravu obsahující biopotraviny.
Jak dlouho už vlastníte ZP?
Zbroják mám necelých pět let. To, proč jsem si ho udělal, mělo důvod. Nejdřív měl u nás v rodině zbroják můj táta, což už je skoro 15 let nazpět. Měl firmu a během práce převážel občas větší částky peněz nebo drahé zboží. Takže si tenkrát od místního prodejce v Sušici, dnes už neexistujícího obchodu Flobert, nechal poradit a pořídil si pistoli CZ 83 v ráži 7,65 mm Browning. Já v té době měl počítačovou firmu a po jedné osobní zkušenosti jsem uvažoval, že bych si ZP měl také udělat.
Jaká byla ta zkušenost?
Přišel k nám zákazník a objednal si výpočetní techniku za skoro 150 000 korun. Zaplatil zálohu, ale když jsem mu telefonoval, že pro něj všechno mám, tak mi řekl, že si dáme sraz v sedm večer na benzínové pumpě mezi Strakonicemi a Horažďovicemi. Navíc zákazník udal podivné jméno. Takže jsem měl docela strach tam jet s několika počítači a tiskárnami a ještě od něj zinkasovat zbylé peníze. Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Po téhle zkušenosti jsem si chtěl udělat zbroják ještě víc.
Proč z toho tehdy sešlo?
Tenkrát mě ani tak nezaskočila obtížnost testů, ale spíš mě udivila až nesmyslnost některých otázek pro běžného držitele ZP. Zejména otázky o vývozu a dovážení a následném přihlášení zbraní z ciziny. Prostě otázky absolutně nesouvisející s tím, že mám zbraň hlavně kvůli osobní ochraně a ochraně své rodiny. Tyto otázky se spíš týkají subjektů, jež zbraně vyrábějí, prodávají a dovážejí či vyvážejí. Po tomto prvním bližším seznámení jsem snah o získání ZP zanechal a upustil od toho.
Co vedlo ke změně názoru?
Stalo se to, že právě před pěti lety mi táta zemřel a jediné dědictví, co mi po něm zůstalo – ne že by byl chudý, ale protože jsme se já a bratr dědictví vzdali ve prospěch mamky –, byla pistole. Ta byla v úschově na policii a buď bychom ji museli prodat, nebo si někdo musel udělat ZP. Já jsem zvolil druhou možnost.
To už jste se asi připravoval pilněji?
Ano. V Praze jsem zašel na střelnici, kde mi ukázali, co a jak. Byl jsem do té doby nepolíbenej zbraněmi a vším, co s tím souvisí. Na střelnici mi ukázali, jak se rozebírá CZ 75, jak se skládá a co vše mě může potkat při praktické zkoušce. Dokonce jsem si tenkrát koupil počítačový program s otázkami. Ty jsem trénoval neustále dokola až do termínu zkoušek, měl jsem je v Klatovech, a to už byl bezproblémový proces.
Co následovalo?
No, měl jsem osmdesáttrojku, a to není žádná moc hezká zbraň. Nechávám si ji spíš z nostalgie. Vzhledem k tomu, že v bývalé práci jsme měli celkem dost příznivců zbraní, tak jsem byl dále ovlivněn kolegy. Což mi připomíná, že jeden z mých kolegů pořád nosil legálně drženou pistoli, samozřejmě skrytě, a nadřízení se jej jako báli. Vždycky mu s úsměvem říkali: Ty seš nevyhoditelnej!
No a po konzultaci s kolegy jsem dospěl k rozhodnutí, že bych si měl pořídit něco dalšího na obranu. Během práce jsem procestovával republiku a zastavoval často v noci. Tenkrát mi do ruky nejlépe padl Glock 17 čtvrté generace, ale tím to nekončilo. Kamarád mi doporučoval, že bych měl mít něco malého, co se dobře nosí a má i zastavovací účinek, a tam moje volba padla na dvoupalcový Smith & Wesson Model 60.
Jak vidíte aktuální situaci a omezení z EU v rámci takzvaného boje proti terorismu?
Já si myslím, že takové ty proklamace nejen našich politiků, že jsou ozbrojené složky schopny nás ochránit před čímkoliv, jsou v podstatě jen proklamace. Nechci působit, že vystupuji proti ozbrojeným složkám, ale už z logiky věci policajt nemůže stát za každým občanem. Nemůže za každým z nás stát voják. Já jsem vždycky byl příznivec toho, že člověk musí vzít část zodpovědnosti za své zdraví a za svůj život do svých vlastních rukou.
S tím souvisí i můj druhý koníček. Několik let jsem dělal bojové umění Krav Maga. S tím jsem začal právě kvůli tomu, abych se dokázal postarat o sebe a svoji rodinu. Právě s Krav Magou souvisí i můj kladný vztah ke státu Izrael, kam jsem zavítal už čtyřikrát, naposledy minulý podzim jsme tam byli s manželkou. Tam boj s terorismem řeší mimo jiné tím, že pokud je na místě ozbrojený občan, tak není zodpovědný jenom sám za sebe, ale i za další s ním přítomné ohrožené. A tento systém v Izraeli vychází a funguje.
Ano, tady u nás se samozřejmě stal případ, kdy zbraně byly zneužity, jako byla střelba v Uherském Brodě, ale z mého pohledu se tohle stalo, protože něco bylo opomenuto. Máte-li člověka, o němž rodina, příbuzní, lékař a kdekdo ví, že má duševní poruchu, tak musí někdo jednat a zabavit takovému člověku zbraně. To, že se mezi deseti miliony lidí vyskytne někdo vybočující, se stane všude po světě, nejen u nás. Jakmile si všechny tyto případy přebereme, tak zjistíme, že vždy tam byl někdo, kdo mohl něco udělat a zabránit, právě jako tomu bylo v Uherském Brodě.
Je něco, co ve vás Krav Maga nebo střelectví zanechalo?
Ano, mám zkušenost právě z bojových umění, ale i ze střílení. Velice brzo se v takových skupinách vytřídilo zrno od plev. To znamená, že lidi, jež se šli učit Krav Magu jen proto, že chtěli někomu dát lidově řečeno přes hubu či chtěli být vůči někomu agresivní, tak právě tito lidé velice brzo vypadli. A zůstali tam lidé, kteří konflikty chtěli řešit v podstatě pokojnou cestou. První věc, co nás učili, bylo v případě hrozícího konfliktu se mu vyhnout, zabránit tomu, třeba i utéct, ale jestliže není zbytí a musíte použít sílu, pak teprve do toho jděte. To samé si myslím i o lidech majících zbraně. Mezi těmito lidmi mám mnoho přátel a ani jeden z nich není agresivní a ani jeden z nich nic nespáchal se zbraní v ruce.
Jistě jste zaslechl názory protizbraňových politiků. Jak na vás působí?
To je jednoduché. Čím více nám budou sugerovat, že se o nás bude stát starat od kolébky do hrobu a že se na něj můžeme spolehnout, tak tím jim to dává větší moc. To pomalu vede k diktátorskému režimu. Odzbrojené obyvatelstvo se pak vůči tomu těžko brání. Právě díky tomu, že ZP u nás má 300 000 lidí, jsme šestou nejbezpečnější zemí na světě. Mně osobně moje vlastní zbraně dávají pocit jistoty. Kdyby se něco stalo, mohu se ihned bránit. Sebe a svoji rodinu. Pomoc prostě není vždycky nadosah, což jsme mnohokrát viděli.

(Příspěvek vyšel ve Střelecké revui číslo 10/2018.)

Autor: redakce, Daniel Albert
Publikováno: 27.9.2018 10:37:12
Kategorie: Právě vyšlo
Zobrazeno: 87x