Věznice na ostrově Phu Quoc

Vietnamská válka je pro významnou část naší populace velká neznámá. Pro někoho proto, že je to dávná minulost, pro někoho prostě proto, že to bylo hodně daleko od nás a někdo prostě Vietnamce nemá rád. V každém případě však tato válka ovlivňovala vývoj na naší planetě velmi silně a měla vliv nejen na lidi ve Vietnamu, nýbrž i na ty v okolních státech. A (možná ještě víc) na ty v Americe a daleké Evropě. V 60. a v první polovině 70. let minulého století byla tato válka veliké téma. Možná jako dnes migrace.

Osudy Vietnamu po II. světové válce byly opravdu bouřlivé. Nejprve museli Vietnamci (ne všichni) bojovat proti francouzské koloniální armádě o svoji nezávislost. To se vyřešilo porážkou Francouzů v roce 1954 a na území dnešního Vietnamu vznikly dva státy. Ten severní byl komunistický a jelo se zde podle sovětských not se vším, co k tomu patřilo. Trpěli ti, kdo neměli rádi komunisty nebo měli nějaký majetek. Jižní Vietnam byl orientován profrancouzsky a posléze proamericky. Tam pro změnu dostávali zabrat ti, kdo byli podezřelí ze sympatií ke komunistům. A pořádně zabrat. Jsme v Asii.

Vstupní prostor do areálu je pietně upraven

Komunisté ze severu podporovali své stoupence na jihu, kterým pomáhal svými bezohlednými represemi i sám jihovietnamský režim. Pronikání komunistických jednotek na jih začalo koncem 50. let, v roce 1964 do války vstoupili Američané a všechno skončilo tím, že po odchodu Američanů komunistický severní Vietnam v roce 1975 převálcoval to, co zbylo z jihu a jih obsadil.

My z této války známe pár filmů. Pochopitelně amerických. Ovšem touto válkou nebyli postiženi jenom Američané, ale především sami Vietnamci. Vojáci, a jak už to v moderních válkách bývá, taky civilisté. Počet padlých vojáků severního Vietnamu se odhaduje na 1 100 000, počet padlých jihovietnamské armády se vyjadřuje číslem 250 000. Množství zahynulých civilistů je uváděno mezi optimistickými 411 000 a méně optimistickými 2 000 000. To druhé číslo bude asi blíž pravdě. Byla to do značné míry válka občanská, při kterých se, jak už je tradicí, na občany příliš nehledí. Svět přitom vidí hlavně oněch 58 000 padlých Američanů.


Areál tvořily a tvoří baráky z vlnitého plechu

Věznice
Za vietnamské války se pochopitelně brali také zajatci. Samozřejmě nikoli vždycky, protože zajatec zdržuje, ale brali se. Na jihu byli zatýkáni, internováni nebo popravováni taky lidé, podezřelí ze sympatií nebo rovnou z podpory komunistického severu. O osudech amerických zajatců byla napsána řada knih. Jeden z nich, John McCain se málem stal americkým prezidentem. Jak je to s osudy vojáků jihovietnamské armády, nám není známo, ale v rukavičkách se s nimi nezacházelo. Jelikož Vietnam dnes láká turisty a investice, náhodou jsem měl možnost dostat se do míst, kde vláda jižního Vietnamu zřídila a provozovala zajatecký tábor nebo věznici pro zajaté vojáky komunistického severního Vietnamu a pro zajaté příslušníky partyzánských jednotek, nazývaných na Západě Vietcong. Tento tábor ležel na největším vietnamském ostrově Phu Quoc v Siamském zálivu. Z tohoto ostrova je blíž do Kambodže než do samotného Vietnamu. Co je však důležité, je právě skutečnost, že se jedná o ostrov a z ostrova, jak je známo, se utíká hůř než z vězení na pevnině. Protože bojovníci Vietcongu měli motivaci k útěku ze zajetí (když už se do něj, nedejbože, dostanou), jevilo se umístění tábora pro ně a pro příznivce severu na tento ostrov o rozloze 574 km2 jako logické. Kdekoli jinde na pevnině by útěky zajatců byly mnohem snadnější, protože Vietcong měl mezi obyvateli Jižního Vietnamu řadu sympatizantů a spolupracovníků. Dobrovolných i těch druhých. Ostrov Phu Quoc byl ostatně jako ideální vězení pro odpůrce koloniální správy využíván už za Francouzů a jihovietnamská vláda tu jen obnovila nehezkou tradici. Ano, jihovietnamská vláda. Ta toto zařízení provozovala a nikoli Američané. On kat, který mluví stejným jazykem jako vy, může být daleko horší než cizinec. Ve Vietnamu jsme se doslechli, ale nemáme to potvrzené, že vězení bylo používáno i v letech 1979–1989, když Vietnam okupoval to, co zbylo z Kambodže po řádění Pol Pota. Ale tohle je opravdu jen z doslechu.

Vybavení baráků bylo skromnější než spartánské

O tomto zajateckém táboře nebo, chcete-li, věznici, jsem slyšel poprvé před cca 10 lety od jednoho vietnamského kamaráda. Tehdy mi vyprávěl hlavně o ostrovu samotném, o investičních příležitostech na něm i o snaze vietnamské vlády udělat z tohoto místa výstavní rekreační rezort po vzoru podobných jihoasijských destinací. Podmínky k tomu tahle lokalita má.

Roura z ostnatého drátu sloužila k věznění lidí

Vyprávěl mi i, že na ostrově žijí převážně rybáři a není moc obydlen. Jedním z důvodů tohoto stavu je právě existence bývalé věznice z dob války ve Vietnamu. Její existence byla vietnamské veřejnosti znovu připomenuta po odkrytí hromadných hrobů vězňů a protože jsou Vietnamci obecně dost pověrčiví – mají jisté obavy z duchů umučených lidí, je pro vietnamskou státní správu jistější na ostrov vozit platící cizince – turisty, než tam usazovat své lidi, jimž toto místo není úplně příjemné. Samozřejmě, že s příchodem turistů si možná mnozí Vietnamci svůj odpor k tomuto místu rozmyslí. Motivace bude finanční.

Takzvané tygří klece. Vězňové se v nich nemohli ani postavit.

Když jsme s kamarády plánovali cestu po Vietnamu, Phu Quoc byl z mé strany jednoznačnou volbou. Na ostrově jsme byli několik dnů a návštěva bývalého zajateckého tábora nebo, chcete-li, věznice, byla samozřejmostí. Samotný památník leží v jižní části ostrova, v místech, kde se věznice nacházela. Aktuální rozloha tábora neodpovídá jeho rozloze původní. Dochovala se jenom menší část, ale o jejím bývalém rozsahu si lze udělat představu z modelu, který je v objektech vystaven.
Samotný areál se dnes paradoxně nachází kousek od turistického resortu. Ten je přes silnici. A proč by nebyl. Vždyť pieta tu je zachována a vedle v resortu, holt, běží dnešní moderní život. Vietnamci jsou praktičtí lidé.

Další formou trestu pro neposlušné zajatce bylo zavření do kontejnerů bez oken. Za teplého počasí a s minimem čerstvého vzduchu zvenčí to muselo být dost děsivé.

Jak jsme zjistili na místě, památník je volně přístupný a neplatili jsme ani žádné vstupné. Nevím, jestli si na místě lze zajistit průvodce. Nám výklad nikdo nenabízel. Průvodce nahrazovaly velké kovové cedule s anglickým textem. Dvojjazyčné byly jen některé. Popisovaly poměry v táboře: ubytování, stravování, tresty, vzpoury a všechno, co k tomu táboru patří. Pochopitelně z pohledu vítězů té války, takže vojáci jižního Vietnamu byli označováni za americké loutky. Vše dokreslovaly figuríny v poněkud nadasijských rozměrech, které byly rozmístěny v rámci celého areálu Představují vězně i dozorce. K táboru patří i budova mimo ostnatý drát, kde je uvnitř zřízena malá muzejní expozice.
Celý areál je jednoznačně zaměřen na turisty ze zahraničí, což dokládalo i složení návštěvníků, s nimiž jsme se setkali. Mimo nás pěti tady bylo jen pár evropských turistů. Lze předpokládat, že další památníky s tématikou války jsou na pevnině a ty jsou zase orientovány na domácí obyvatele.

Autor: redakce, Ing. Zbyněk Devera
Publikováno: 27.3.2018 10:29:10
Kategorie: Právě vyšlo
Zobrazeno: 163x