Stoner kontra Williams

V roce 1957 velení armády USA představilo potenciálním dodavatelům své požadavky na zbraň, která by měla nahradit v té době používanou pušku M14. Nová puška měla být malorážová, na náboje se střelou o hmotnosti 3,24–3,5 g s úsťovou rychlostí 1005 ms^-1. Neměla vážit víc než přibližně 2,7 kg. V roce 1958 pak proběhly testy předložených zbraní. Jediným konkurentem Stonerovy AR-15 byla puška Winchester 224 LWMR (Lightweight Militry Rifle). AR-15 byla na svou dobu supermoderní konstrukce s dosud nevídaným použitím polymerů a hliníku, zatímco Winchester 224 LWMR byla zbraň tradičního vzhledu s dřevěnou pažbou, mající základ především v prototypu G30R, na jejímž vývoji se podílel D. M. Williams. Firma Winchester pro svou pušku vyvinula náboj 224 Winchester E2 se střelou hmotnosti 3,43 g s rychlostí 1005 ms^-1. Firma ArmaLite, založená v roce 1954 v rámci Fairchild Engine and Airplane Corporation, pro svou AR-15 nechala podle svých požadavků vyvinout firmou Remington náboj 223 Remington se střelou o hmotnosti 3,5 g a rychlostí 998 ms^-1. Podobně jako se obě pušky odlišovaly vzhledem a nábojem, lišily se i konstrukcí hlavních mechanismů. Asi největší rozdíl byl v pohonu automatiky. Pro AR-15 použil Stoner originální bezpístový systém, u něhož jsou prachové plyny přiváděny trubkou do válcové dutiny s výfukovým otvorem v nosiči závorníku, ve které se jako píst pohybuje samotný závorník. Puška Winchester 224 LWMR – podobně jako karabina M1 – měla Williamsův píst s krátkým zdvihem v uzavřeném plynovém nástavci…

… Emšestnácka byla okamžitě nasazena do právě probíhajícího konfliktu ve Vietnamu.

Poruchovost a nespolehlivost nové pušky však dosahovala natolik katastrofálních rozměrů, že celá záležitost skončila u zvláštní vyšetřovací komise senátu. Před senátní komisí vypovídal i sám Eugene Stoner. Při jeho slyšení přišla řeč na výhody a nevýhody plynového systému emšestnáctky. E. Stoner měl tak trochu štěstí, že na toto téma vyšetřovací komise hovořila pouze s ním. Komise se s jeho vysvětlením spokojila a po několika otázkách obrátila svůj zájem zpět k problematice použitého střelného prachu…

Williamsův princip pístu s krátkým zdvihem v průběhu času nezůstal beze změn. Různí výrobci si konkrétní uspořádání pístového mechanismu upravovali podle svých potřeb. Vždy ale zachovali původní princip, kdy píst není pevně spojen s nosičem závorníku a pohybuje se na kratší dráze než samotný nosič závorníku, který se po prvotním impulzu pohybuje dozadu setrvačností. Původní Williamsovo řešení uplatněné například v karabině M1 se vyznačovalo tím, že píst zároveň bránil úniku prachových plynů z plynového nástavce. Toto řešení Williams zvolil proto, aby zabránil erozi komory nebo pístu působením rychlého proudění horkých prachových plynů…

S dalšími osudy karabiny M 16 a jejích konkurentů se můžete seznámit v článku Stoner kontra Williams na stranách 74 až 77 Střelecké revue číslo 4/2023.

Střeleckou revui č. 4/2023 si můžete objednat v tištěné verzi na www.casopisyprovas.cz bez platby za poštovné nebo v el. verzi na www.casopispresinternet.cz