Springfield Armory M1A Scout Squad

Jedním z nepřímých potomků druhoválečné americké samonabíjecí pušky M1 Garand je Springfield M1A Scout Squad. Vývojová cesta k této zbrani vedla přes rodinu známých pušek M14.

Puška zkráceně označovaná M14 vznikla z dlouhé řady experimentálních zbraní na bázi M1 Garand. Většina změn nejprve směřovala k nahrazení zásobování z nábojového pásku zespoda nasazovaným zásobníkem a k umožnění střelby v plně automatickém režimu. Různé varianty předváděly firmy Winchester a Remington, ale také uznávaný státní arzenál Springfield Armory, kde byl doma i John Garand. Jeho prototyp T20 sloužil jako základ více zkušebních zbraní ze Springfieldu mezi rokem 1945 a počátkem padesátých let.

V roce 1945 mladý konstruktér Earle Harvey, rovněž ze Springfield Armory, připravil značně odlišnou zbraň T25. Puška T25 Earla Harveye prošla ještě více úpravami a po testování ve Fort Benningu v roce 1950 dostala označení T47. Futuristicky vyhlížející T25 (T47) měla píst s dlouhým zdvihem pušek M1 nahrazen pístem s krátkým zdvihem působícím na závěr přes dlouhé táhlo a systém uzamčení vertikálně sklopným závorníkem, ne nepodobný Holkovu kulometu vz. 26. Střílela novým experimentálním nábojem T65 (7,62×47 mm). Náboj s kratší nábojnicí odvozenou z komerčního 300 Savage poskytoval výkon srovnatelný s 30-06 Springfield, a to především díky výkonnějšímu prachu od Olin Industries. Náboj byl postupně vyvíjen až do podoby T65E5 (7,62×51 mm), zavedené Severoatlantickou aliancí v roce 1954 jako 7,62×51 mm NATO.

Státní arzenál ve Springfieldu připravil ještě konvenčněji uspořádanou zbraň pro srovnání. Jeho prototyp T44 v podstatě převzal celé pouzdro závěru z T20E2 (včetně uzamčení rotačním závorníkem z M1) a systém pohonu s odběrem plynů z T25. Hlavně obou typů už byly vyrobeny v ráži 7,62×51 mm. V roce 1953 byly T47 a T44 intenzivně srovnávány ještě s typem T48, což nebylo nic jiného než licenční belgická FN FAL. Během testů T47 odpadla; zda to bylo kvůli větší náchylnosti k poruchám, nebo spíš v důsledku zákulisní politiky, není zcela jasné. Dál byly hodnoceny jen dvě zbraně. Obě byly posouzeny jako podobně výkonné, přesné a spolehlivé, avšak v mrazivém prostředí se prý jevila lepší T44. V roce 1957 byla T44 formálně přijata do výzbroje US Army jako primární zbraň pěšáka pod známým označením M14. Fakticky však v této roli sloužila jenom v letech 1959–1964.

Největší bojové zátěže se em čtrnáctkám dostalo od poloviny 60. let v jihovýchodní Asii. Zejména námořní pěchota si pochvalovala výkon a přesnost zbraní v samonabíjecím režimu, zatímco automatický obvykle hodnotila jako těžko zvladatelný. Každopádně M14 nahrazovala celou skupinu zbraní: pušku M1, karabinu M1 (M2), samopal M3 a kulomet M1918 BAR. Problémy byly s dřevěnou pažbou zbraně, jež se ve vlhkém prostředí vietnamských džunglí všelijak kroutila a bobtnala. Pažby byly nahrazovány syntetickými, čímž byl problém odstraněn. M14 se však ze základní zbraně amerického pěšáka brzy stala zbraní doplňkovou, protože většina útvarů přecházela na M16 (A1).

Dnešní komerční typ M1A Scout Squad jako jeden z akčních modelů M1A  zdědil vlastnosti pušky, která je přirozeně přesná a více než dostatečně prověřená. Dlouhý čas byly zapracovávány připomínky a zkušenosti všech složek americké armády, námořní pěchoty a námořnictva včetně speciálů, jako jsou US Navy Seals, Green Berets, Delta Force, SRT a  mnoha dalších. Dalo by se jistě namítnout, že dnes je k dispozici množství derivátů pušek AR-10/15 ráže 308 Win, ale renomé M1A, resp. M14 je prostě nepřekonatelné.

S dalšími osudy a variantami jedné z ikon americké zbrojní konstrukce se můžete seznámit v článku Springfield Armory M1A Scout Squad na stranách 27 až 29 Střelecké revue číslo 10 ročníku 2022.

Střeleckou revui č. 10/2022 si můžete objednat v tištěné verzi na www.casopisyprovas.cz bez platby za poštovné nebo v el. verzi na www.casopispresinternet.cz